Astronomický ráj na Edelweissspitze

Ve střední Evropě zamořené světelným smogem není mnoho míst, kde by se noční obloha blížila té přírodní. V chorvatských horách, na Ukrajině a v Alpách můžeme spatřit oblohu klasifikovanou číslem 2 na Bortleho škále, lepší pak už jedině na vrcholku Pico del Teide na Kanárských ostrovech. A právě do Alp na Edelweißspitze jsme se vypravili při zářijovém novu. Nejvýše položený bod horské silnice Großglockner Hochalpenstraße ležící v nadmořské výšce 2571 m n. m. je mezi amatérskými astronomy pověstný skvělou oblohou a brilantním seeingem, ale hlavně je možné sem dopravit autem potřebnou techniku.

Aleš Vic a HoPi na Edelweisspitze.jpg

My jsme vyrazili v pátek v poledne ve složení Vic, HoPi a Aleš. V zavazadlovém prostoru nás doprovázela Almara (dobson 16“), Red Devil (dobson 12“), dále 5“ binar Vixen a kufřík s TV Ethosy. Samozřejmě také teplé oblečení, spacáky a karimatky. Horská silnice se uzavírá ve 21.30, ale poslední vjezd je možný o 45 min. dříve. Díky nehodě autobusu na dálnici před Mnichovem a asi hodinovému čekání v koloně jsme to samozřejmě o pár minut nestihli. To by ale nebyl Čech, aby si neporadil. Se zhasnutými světly jsme projeli otevřenou mýtnou branou v protisměru, čímž jsme dokonce ušetřili 33 € za vjezd. Ale opravdu jsme zaplatit chtěli, kdybychom přijeli včas… Na horním parkovišti nás přivítaly 3 montáže kolegů z Vídně, kteří se věnovali astrofotografii. Horší bylo, že obloha byla z 80 % zatažená, pouze oblast Střelce a Štíra nad obzorem byla jasná. I letmý pohled na mléčnou dráhu v této oblasti však nasvědčoval, že podmínky zde jsou jinak velmi dobré. Vybalili jsme techniku a pokukovali vzniklými dírami na to, co zrovna bylo možné, ale netrvalo dlouho a zatáhlo se úplně. Doufaje, že se nejedná o trvalý stav, jsme uvařili čaj, povečeřeli, zalezli do spacáků a sledovali blesky nad západem. Kolem půlnoci však mraky jako zázrakem zmizely a nastala pravá astronomická nirvána. Mléčná dráha vykazovala neuvěřitelnou strukturu, zřetelně byl vidět protisvit a nad ránem pak zodiakální světlo. Začali jsme tedy pozorovat. Přesnou statistiku viděného i neviděného si vedl Vic, ale já zde zmíním pouze opravdové zážitky. Tím asi největším bylo pozorování centrální hvězdy v M57 i ve 30cm dalekohledu při zv. 560×. Nutno podotknout, že optika přístroje je velmi kvalitní, byl perfektně kolimován a hlavně byl fenomenální seeing. Mezi další pěkné úlovky patří třeba planetární mlhovina Jones 1 (PK104-29.1) v Pegasu, na první pohled patrné měsíčky Titania a Oberon u Uranu a Triton u Neptuna a také zcela bezkonkurenční Jupiter, který i ve výšce 10 stupňů ukazoval nádherné podrobnosti. Ten jsme průběžně pozorovali až do východu Slunce a byl měřítkem naprosto perfektního a hlavně stálého seeingu, který zde panoval. Podrobnosti v podobě jemných kudrlinek v oblačných pásech je člověk zvyklý vídat spíše na fotografiích z velkých přístrojů, nežli vizuálně přímo u okuláru. Jediné mínus byla trochu větší vlhkost vzduchu, která asi lehce snížila průzračnost, ale hlavně nepříjemně ulpívala na židličkách a spacácích. Za svítání jsme pak sledovali, jak okolní horské masivy zalévají sluneční paprsky a binarem jsme pozorovali zástupy horolezců šplhajících na Großglockner. Po východu Slunce přišel na řadu i solární Lunt a prohlédli jsme si pěkné protuberance. Po sjezdu do údolí nás čekalo ještě jedno překvapení v podobě srazu a závodu automobilových veteránů, tak jsme si v klidu mohli prohlédnout nádherné historické kousky renomovaných automobilek.

Škoda, že tato lokalita je 700 km daleko, jinak bychom tam byli určitě častějšími hosty. Jedinou nevýhodou takovéhoto výletu je, že člověk pak trochu ztrácí chuť a motivaci vyrážet pozorovat v okolí bydliště, když ví, jak fantastická může být obloha jinde.

Aleš Majer

Aleš to ve svém reportu krásně vystihl. Celkem jsme odpozorovali hodně přes 100 objektů, všechny je nemá cenu uvádět. Prakticky na co jsme se podívali, to vypadalo úžasně. Hlavně díky tmavšímu pozadí a slušnému seeingu. Třeba taková Řasová mlhovina nám v 12″ dalekohledu s UHC Lumiconem připomněla pozorování metrovým dalekohledem na HTT. Tolik detailů jsme totiž už dlouho neviděli.

Sám jsem se věnoval zejména slabším kulovkám z palomarského a planetárkám z Abellova katalogu. Zatímco například Palomar 2 je v 16″ z domova největší duchařina, v Alpách je to snadný objekt. Stejně tak planetární mlhovinu Baade 1 jsem třeba z Jizerek nikdy neviděl.

Pozorování zpříjemnilo také mnoho padajících meteorů. Osobně mě potěšil rovněž návrat komety C/2012 S1 (ISON) na scénu. Od dubna, co jsem ji viděl naposledy, hezky zjasnila.

Věřím, že to nebyla naše poslední cesta za tmavou oblohou. Je stále ještě spousta věcí, co jsme nestihli odpozorovat. Jedna noc prostě nestačí…

Vic KaL ◊!

Jeden komentář k “Astronomický ráj na Edelweissspitze”

  1. 323K13L Says:

    Tyhle reporty mě hodně bavej. Jen tak dál kluci ; )