Tři dny v ráji

Rok uběhl jako voda a přišel zase podzim. To je období, které v našich končinách moc astronomickému pozorování nepřeje. Ale je to také doba, kdy pravidelně jezdíme do středoevropského hvězdného ráje na Edelweißspitze. Musí se jen sejít dobré počasí s obdobím kolem novu. Tlaková výše nad Alpami letos připravila ideální podmínky na výjezd za tmou právě na polovinu října, tedy v době krátce před novoluním, které nastalo 19. 10.


Světlo na severu z Zell am See nevadí

Rozhodli jsme se vyrazit jako obvykle na poslední chvíli, až když z předpovědního modelu nebylo pochyb, že obloha bude čistá. Bohužel zájemců nebylo mnoho a už se zdálo, že pojedu sám. Nakonec se nechal přemluvit Honza z Bolky, takže jsme vyrazili v sobotu 14. 10. po obědě aspoň ve dvou. Zlákala ho zřejmě vidina, že kromě mého 16″ dobsona tam přiveze Uwe i svůj 27″ travelscope.


Uweho 27″ v akci

Když jsme po setmění dorazili na místo, tak už tam opravdu stál. Vytáhli jsme vedle něj našeho prcka a zahájili astronomické žně. Mohli jsme hezky porovnávat, jak je co v čem vidět. A díky veliké ochotě majitele jsme si mohli sami se sedmistovkou pozorovat, co jsme chtěli. Kromě komet, o kterých bude řeč jinde, jsme viděli mnoho deepsky objektů, ale největším highlitem byl nakonec Uran s jeho satelity.


16″ Almara při lovu komet

Jak píše v předchozím příspěvku Aleš, pozorovali jsme naposledy na Almbergu čtyři měsíčky. Tentokrát jsme se posunuli o stupínek dál, když se nám podařilo spatřit i Mirandu, tedy hned pět teček kolem zelenomodrého kotoučku, na kterém šlo rovněž rozpoznat i nějaké ty detaily. Docela by mě teď zajímalo, kolik lidí u nás už Mirandu na vlastní oči vidělo.

Protože předpověd i na další noci byla více než slibná, nejeli jsme hned ráno zpátky domů jako obvykle, ale rozhodli jsme se zůstat ještě jednu noc. K tomu přispěla i informace, že dorazí také Frank se svým 36″ drobečkem. Takže astronomické hody mohly pokračovat.


Frankův 36″ v celé své kráse

Druhou noc jsme věnovali (samozřejmě kromě komet) například supernovám, kterých je teď v dosahu i malých dalekohledů poměrně dost, ale často jsme odbíhali k větším strojům koukat jak na obskurní slabé objekty, tak na klasické vypalovačky typu Řasy nebo Koňská hlava. Některé objekty jako třeba zmíněnou Řasovou mlhovinu nebo Stephanův kvintet tak po shlédnutí v pořádném dělu už v ničem menším nepozoruju. Po letošku ke zkaženým objektům přibyla Srpková mlhovina. Tak detailní struktury, co jsme mohli spatřit, nejsou vidět ani na fotkách. Zaujalo i Kočičí oko při zvětšení 1100×, kdy byla hezky vidět okolní slabá obálka.


Alpské nebe s tauridou nad rozhlednou

Naladěni špičkovou oblohou jsme se rozhodli zůstat ještě na třetí noc. Přibyl vedle nás další dalekohled, tentokrát Walter přivezl špičkový 24″ SpicaEyes. Měsíc vycházel nad ránem stále později a byl to nakonec už jen malý srpeček. Díky výborné průzračnosti paradoxně ani moc nevadil. I hodinu po východu ukazovalo moje SQM-L v zenitu stále hodnoty přes 21,5 MSA. Tradiční slušný seeing přetrvával, navíc bylo příjemě teplo a kromě části druhé noci vůbec nefoukalo. Velká zvětšení tak byla v neustálé permanenci. Pozorovat se dalo i nízko nad obzorem, ve výšce 30 ° jsem už měl ve čtyřstovce stelární dosah přes 16 mag! Asi tomu pomohlo i umyté zrcadlo :^]


Waltrův špičkový 24″ dobson

Zkrátka letošní výprava za kvalitním nebem vyšla na jedničku. Rozložení na více nocí se osvědčilo. Přes den si člověk pod alpskými velikány na sluníčku odpočinul, prospal se a po koupeli v ledovcovém potoce byl znovu připravený na noční maraton. Nevýhoda je pak jen v tom, že po takovém intenzívním zážitku se pak už nechce pozorovat pod naší českou mizernou oblohou.


Obloha s Mléčnou dráhou v zenitu s SQM-L přes 21,5

Vic KaL ◊!

Foto: Honza Myška

Odpověď