Zábava s Měsícem

Nejen kometami a DSO živ je pozorovatel sféry nebeské. Když se po delší době špatného počasí konečně vyjasní a těžké olověně šedé nízké mraky vystřídá temně azurová modř večerního soumraku, kterou rozzáří svit luny krátce po první čtvrti, zmocní se většiny hvězdářských nadšenců neodolatelná touha namířiti svá kukátka právě k našemu věrnému souputníku a nejbližšímu vesmírnému sousedovi. Nejinak tomu bylo i pátečního večera, kdy jindy potemnělá okna škol zůstávala svítit dlouho do noci a za nimi volební komise bedlivě dohlížely na průběh presidentské volby.

V podstatě jsem zvažoval tři možnosti. Brodit se zmrzlým sněhem na zahradě za domem a ustavovat v něm montáž se 120mm ED refraktorem, jet na hvězdárnu do Mladé Boleslavi (pravidelné páteční veřejné pozorování od 18 hod.), nebo zajet na domovskou hvězdárnu do Turnova i za cenu pohledu méně mohutným strojem. Zvítězila možnost poslední a byla to dobrá volba. Samota v kupoli, tváří v tvář hlubinám vesmíru, působí podivně uklidňujícím dojmem. Odkryl jsem tentokráte objektiv 6“ refraktoru Lichtenknecker, neboť díky dvojitému okulárovému výtahu umožňuje užití binokulární hlavice bez nutnosti instalace optického prodlužovacího členu. Již letmý pohled dvojicí širokoúhlých 20mm okulárů (zvětšení 112×) dával tušit jistou výjimečnost tohoto večera. Ve stokilometrové valové rovině Plató svítily 3 malé krátery o průměru lehce přes 2 km. Vyměnil jsem okuláry za 10mm orthoskopy (zv. 225×) sice na úkor menšího zorného pole, zato ostrého jak břitva až k jeho krajům. Udělal jsem si pohodlí sedě na pojízdných schůdkách a začal s detailní prohlídkou měsíčního povrchu. Odpíchl jsem se od již zmíněného Plato a pokračoval východním směrem po oblouku Alp a Kavkazu k Apeninám. Zde jsem obdivoval jejich příkré severní svahy, zvláště v oblastech horských masivů Mons Bradley, Huygens a Ampere. Přes Bažinu hniloby jsem se přesunul do oblasti pohoří Archimedova, na jehož západním okraji jsou dva výrazné desetikilometrové krátery Beer a Feullée. Přes nepřehlédnutelný Timocharis s ostrým okrajem jsem doputoval ke kráteru Lambert. Ještě západněji vyrůstá z Moře dešťů izolovaný horský masiv Mons La Hire, jehož dlouhý stín se táhl až téměř k terminátoru. Ale zpět k Lambertovi. Od něj vybíhají na obě strany nápadné mořské hřbety. Vydal jsem se severně po Dorsum Zirkel, který po přerušení pokračuje jako Dorsum Heim a ubíhá přes kráter C. Herschel (jehož val se dal na terminátoru tušit v prvních slunečních paprscích naň dopadajících) až k Laplaceově mysu na severním cípu Zálivu duh, jenž jej tak opticky odděluje právě od Moře dešťů. Pak už zbýval jenom kousek k dokončení okruhu a přes pohoří Recti a Teneriffe jsem dospěl opět k Plato.

Okružní jízda kol Moře dešťů mi zabrala asi půlhodinku. Paralaktickou montáž jsem měl povolenu v obou osách a dalekohledem pohyboval ručně s vypnutým pohonem polární osy. Tubus je však kovový, teplota venku se pohybovala kolem −1 °C a v kupoli kolem 2 °C, tudíž mě poměrně zábla ruka bez rukavice. Zvolil jsem tedy na procházku po zbytku Měsíce jinou taktiku. Zapnul jsem do elektrické sítě CPC 1100 a pokračoval v pozorování tímto přístrojem. Zvětšení 280× bylo stále v pohodě, občas se obraz zavlnil, ale po většinu času byl klidný. A plastový ruční ovladač je v mrazivé noci na dotyk o poznání příjemnější.

Druhou půlku měsíční tour jsem začal Koperníkem. Toto kruhové pohoří průměru 90 km lze obdivovat snad ve všech přístrojích od divadelního kukátka po velká zrcadla. Jedenáctipalcové CPC ukázalo krásné terasovité valy, dokonce jsem na chvíli vyjmul binohlavici a do zenitového zrcátka vsunul orthoskopický okulár s ohniskem 3,8 mm. Zvětšení 737× však již bylo na místní podmínky příliš, ale vjem zorného pole vyplněného jedním kráterem je úžasný. Vrátil jsem se k pohodlnému bino pohledu při zvětšení 280× a do oka mi padla výrazná brázda SZ nad Copernicem. Jak prozradil Rüklův Atlas Měsíce, jednalo se o Rima Gay-Lussac. Soustředil jsem se však na oblast okolo kráteru Hortensius a zdejší lunární dómy. Byly krásně patrné i se svými vrcholovými jamkami. Odtud jsem postupoval přes vysočinu Fra Mauro, severně od níž přistála dvojice Shepard a Mitchel na palubě lunárního modulu mise Apollo 14. Také v pořadí třetí a čtvrtý člověk na Měsíci (Conrad a Bean, Apollo 12) se pohybovali nedaleko, uprostřed Moře ostrovů. Západně od Fra Mauro vystupovalo z terminátoru pohoří Riphaeus, připomínající zlověstné klepeto obřího kraba. Cestou k jižnímu pólu Měsíce jsem se ještě zastavil k podrobné prohlídce okolí zatopeného kráteru Kies. Jednak západně od něj leží další významný lunární dóm Kies Pí, jižně pak Mercatorův zlom a 300 km dlouhá brázda Hesiodus Rima. Bohatým kráterovým polem jižního cípu jsem doskákal až k jedné z největších valových rovin nazvané po „Euklidovi XVI. století“ Christopheru Klau – Clavius. Zde nelze neobdivovat kruhovou kaskádu postupně se zmenšujících kráterů na jeho dně. Tímto pohledem jsem páteční lunární seanci zakončil a s pocitem uspokojení zavřel kupoli. Vždyť jsem se nedokázal odtrhnout od okulárů více jak hodinu a půl. Proto bývám občas na hvězdárně rád sám a užívám si tu nerušenou atmosféru takovýchto pozorování…

Aleš

Odpověď