Večery s Měsícem, rána se Sluncem

Rozsáhlá tlaková výše nad střední Evropou způsobila již týden trvající jasné a teplé počasí. Normálně by každý astronom plesal radostí, ale tentokrát zasáhl klasický Murphyho zákon – obloha sice byla týden vymetená, bez jediného mráčku, ale jako 500W žárovka na ní svítil Měsíc kolem úplňku. U mě se ke všemu přidala ještě angína, takže nakonec jsem byl celkem rád, že mohu omezit pozorování na pár desítek minut večer a pár desítek minut ráno. Kdyby totiž obdobná situace nastala okolo novoluní, nemohl bych nechat zahálet „bejka“ a týdenní maraton pozorování by byl zcela jistě velmi vyčerpávající.

Jak jsem uváděl v předchozím příspěvku, na Slunci byla velmi aktivní oblast s velkou, pouhým okem viditelnou skvrnou, u níž jsme měli možnost sledovat zajímavý vývoj. Pěkné to bylo i v Hα dalekohledu, zvláště když se zmíněná aktivní oblast dostala k okraji slunečního disku. Tam bylo možné pozorovat velmi rychlé dynamické změny, kdy protuberanční smyčky měnily tvar přímo před očima v průběhu několika minut. Na druhé straně disku byla několik dní další velká, ale klidná protuberance měnící svůj vzhled jen velmi pomalu. Zvláště v sobotu ráno jsem se její jemnou vějířovitou strukturou dlouho kochal.


K pozorování Slunce používám lehkou mobilní sestavu Lunt 60 mm a Omegon 90/500 mm s 2“ Herschel hranolem na azimutální hlavici Berlebach Spica vyobrazenou na přiloženém snímku. Slunce jsem pozoroval povětšinou mezi 8-9 hodinou ranní, kdy byl ještě klidný vzduch a velmi slušný seeing.

No a večery, ty patřili dorůstajícímu Měsíci. Začalo to v pondělí po Astronomickém setkání v Jablonci, kdy jsem před Klubem Na Rampě vybalil APO refraktor SW Equinox 120/900 mm a na ještě soumrakové obloze jsme se kochali měsíčním terminátorem.

V úterý jsem vyrazil na zahradu se skromnějším vybavením v podobě starého refráčku Meopta AD 800 (56/800 mm). Užívaje 80násobného zvětšení jsem pátral po nejmenších detailech, které jsem schopen tímto přístrojem na povrchu Měsíce vidět. Nakonec jsem skončil u spolehlivé detekce kráterů Wichmann C a Maestlin G, oba s průměrem 2,8 km. Pokusil jsem se i o úzkou klikatou brázdu Rima Suess, u níž je v Rüklově Atlasu Měsíce poznámka „nepozorovatelná amatérskými dalekohledy“, a má pravdu… Ve středu jsem se vybavil trochu lepšími hračkami a na zahradě postavil binar APM 100/550 mm. Díky kvalitní APO optice, není problém 110násobné zvětšení a hlavní výhodou je pohled oběma očima. Tento večer mě zaujalo pár útvarů, jimž jsem v minulosti mnoho pozornosti nevěnoval. Na rozhraní Oceanu Procellarum a Sinus Roris leží pozoruhodný komplex lunárních dómů, který se na mapách skrývá pod názvem Mons Rümker. Na západním okraji Oceánu bouří leží místo zvané Planita Descensus, kde Luna 9 poprvé měkce přistála na povrch Měsíce. Východně od ní je zajímavá světlá oblast Reinier Gamma, která mi v dalekohledu připomínala hlavu a tělo útočící kobry indické. Na konec ocasu „kobry“ pak navazuje pěkná úzká Rima Galilaei.
Jak je vidět, nejen DSO a kometami živ je zanícený pozorovatel, ale i s těmi nejsvítivějšími a největšími tělesy na obloze se dá užít spousta srandy.

A. M.

Odpověď