Pohádka o jizerské tmě

Za dávných časů, které pamatují ti nejstarší z nás, vládla v noci Paní tmy. Po západu Slunce rozšiřovala po kraji svůj temný závoj posetý hvězdami a hvězdičkami. A bylo dobře. Ptáčci v noci spali a ve svých hnízdech se neodvážili ani pípnout. Jeleni v lese spokojeně odpočívali ve svých ložích. Lidé také v noci spali a když museli vyjít ze svých příbytků svítili si na cestu lucernami. Dokonce za ještě starších časů, když městská stráž přistihla někoho bez lucerny nebo pochodně, považovala ho za lapku a podle toho s ním také zacházela.

Byly to dobré časy. Život plynul podle řádu a lidé a vlastně všichni tvorové byli spokojeni a zdraví. Hvězdáři mohli každou noc pozorovat a počítat i ty nejslabší hvězdičky a zkoumat záhady Všehomíra.

Jednou se však na světě objevil černokněžník. Vlastně to nebyl černokněžník, ale byl to světlokněžník. A ten se usadil zprvu v královském městě. A začal své dílo.

Jakmile zapadlo slunce, začal zářit a tím světlem narušoval závoj Paní tmy. Každou noc zářil více a více až to došlo tak daleko, že bylo vidět skoro jako ve dne. Lidé pojednou přestali v noci nosit lucerny. Ptáčci v parcích a sadech byli tak zmateni, že zpívali i v noci.

Některým lidem se to zalíbilo natolik, že vymysleli pouliční světla. A to jim nestačilo, začali osvětlovat své domy, hrady a zámky. Hvězdáři v královském městě se nestačili divit. Najednou mohli pozorovat jen ty nejzářivější hvězdy, více neviděli.

A světlokněžník? Začal navštěvovat další města a vesnice a kraje. Pak se vydal na půlnoční stranu, kde ještě vládla Paní tmy. Dostal se na severní jizerskou stranu. A nakonec zahltil celou zemi nočním světlem. A i zde lidé začali svítit na cesty, na své domy.

A nejen to, oni začali svítit i do nebe. Ptáčci v lesích byli zmateni a většina z nich odletěla do krajin, které světlokněžník ještě nenavštívil. I zvířátka tím trpěla a místo aby v noci spala, bezcílně se toulala po lese. Jen lidé si neuvědomili jaké zlo páchají sami na sobě tím, že se dali do služeb světlokněžníka.

Na zeměkouli už najdeme málo míst, která ještě nenavštívil. Někteří hvězdáři jsou tak zoufalí, že do černých krabiček chytají poslední zbytky tmy a příležitostně je rozdávají lidem. Jenže to má háček. Krabičku nesmí otevřít, aby nepřišli o poslední zbytky tmy která jim ještě zůstala. A světlokněžník? Ten se jen směje a je mu hej.

Jenže mnozí lidé trpí. V noci je světlo budí, nevyspí se a do práce jdou unaveni. Jsou nerudní a mají špatnou náladu. A je to ještě horší. Čekárny lékařů jsou plné nemocných nejen duševně, ale i tělesně, jen proto, že v noci se nevyspí.

A Paní tmy? Sice se snaží udržet si svoji noční vládu,ale nedaří se jí. Jen proto, že světlokněžníkovi to nikdo nezakázal.

Věřme, že jednou přijde moudrý král a vyžene ho. Nebo ho naloží do rakety a pošle ke sluníčku a tam ať si svítí jak chce. A lidem i ptáčkům a zvířátkům bude zase dobře. Hvězdáři zase budou moci nerušeně zkoumat hvězdičky a nebudou muset chytat jizerskou tmu do černých kelímků.

A zazvonil zvonec a pohádce je konec.

V záchvatu vědomí vymyslel a sepsal

Pepíno hvězdář na Jizerce

Jeden komentář k “Pohádka o jizerské tmě”

  1. ladin Says:

    super!

Odpověď